Kdo stojí za Českým textem?
Garantem dodaných služeb, tedy osobou zodpovědnou za jejich kvalitu, je Mgr. Michaela Votavová. Vystudovala sociologii a žurnalistiku. Vyzkoušela si spolupráci s regionální televizí i s Českým rozhlasem. Na krátkou dobu působila také jako personální konzultantka, později jako vedoucí regionální pobočky jedné z předních personálních agentur. Nakonec se rozhodla stát se copywriterkou a korektorkou na volné noze.
Jak jste se k psaní vlastně dostala? Co Vás vedlo ke studiu žurnalistiky a sociologie?
Každý má svůj dětský sen. Někdo chce být popelářem, někdo letuškou. Já chtěla být vždy novinářkou. Sen se mi splnil přijetím na žurnalistiku a sociologii. Oba obory mě nakonec naprosto uchvátily. Sociologie díky tomu, že se věnuje obyčejnému životu na tomto světě ze zcela nového směru a dodává mu netušený rozměr. A žurnalistika díky tomu, že jsem se mohla kreativně vyřádit. Když přišla možnost zúčastnit se stáže v Českém rozhlase a v regionální televizi, bylo všechno jasné - chci se živit psaním. A náhodou mi po stáži v ČRo nabídli dlouhodobou spolupráci. Postupně se nabalovaly další a další zkušenosti.
Nastartovala jste poměrně slibnou kariéru v personální agentuře. Nelitujete, že jste utekla k živnosti?
Dnes už bych rozhodně neměnila. Psaní je totiž skvělá věc. Můžete přemýšlet nad účinností každého slova v textu. Každé jedno z nich totiž dokáže dělat zázraky. Umí zastavit davy, rozplakat i rozesmát, dokonce i donutit přemýšlet a zpytovat svědomí. A tak jsou slova důležitým nástrojem pro jinou sféru komunikace - dokážou dovést obchodního partnera nebo zákazníka tam, kde ho chcete mít. Pro takový rozlet byla práce v zaměstnaneckém poměru příliš svazující.
Kromě psaní se věnujete i korekturám. Umíte dobře česky?
Troufám si tvrdit, že ano. Již během studia jsem si vypěstovala celkem dobré analytické schopnosti. Nesnažím se hledat chyby, ale místa v textu, kde by se chyby mohly vyskytovat. Proto odhalím i takové problémy, jako změny významu textu v závislosti na tom, zda je ve spojení čárka. Formálně je takové spojení třeba v pořádku, logicky a významově je ale chybné. O tom, že automatické opravy v textových editorech toto nejsou schopné odhalit, se asi nemusím příliš zmiňovat.
Otázka, jestli umím dobře česky, je ale záludná. Umím „papírovou“ češtinu, psanou, mluvit česky ale moc neumím. Vyrůstala jsem na jihu Čech, takže protetické „V“ (vokno) nebo paskvilní koncovky (tátovo židle) používám, aniž bych si to uvědomovala. Bohužel.
Mají mít klienti strach ze spolupráce?
Ptáte se, proč spolupracovat s někým, kdo za sebou ještě nemá desítky let praxe? No, právě proto. Jsem ještě nevyhořelá - píšu s radostí, ne z povinnosti. Ráda překonávám problémy a vymýšlím nová řešení. Slepé uličky mě baví. Nalezení východu je totiž jedním z nejúžasnějších zážitků v životě. Možná budu klienty zahlcovat novými a novými nápady při realizaci zakázky. Možná nakonec společně vytvoříme velkolepé dílo. Nebo možná zůstaneme jen u toho, že splním jejich požadavky, a sama budu ráda, že to je za mnou.
Českému textu říkáte tým, ale prezentujete se všude sama. Proč?
Já v tom nejsem sama. Spolupracuji s mnoha externími autory. Složení týmu se ale neustále mění v závislosti na zakázkách. Spolupracuji například s pánem s geniálním smyslem pro humor, s paní s citem pro bytový design, s odbornicí na zdravotnictví nebo se studenty, kteří si příležitostným psaním chtějí jen tak přivydělat. Ve spolupráci s nimi sloužím jako policajt, který hlídá termíny, kvalitu a správnost. Nejraději ale píšu sama. Prostě mne to baví víc než „šéfování“.